Transpersonální psychologie
3. 8. 2008
Nové pojetí vesmíru a lidské dušeV posledních letech mnoho autorů upozorňuje, že významným faktorem v prohlubování globální krize je newtonovsko-karteziánské paradigma, které dominuje západní vědě již tři sta let. To ve své podstatě pojímá vesmír jako gigantický, plně deterministický superstroj, který se řídí zákony mechaniky a projevuje se ostrou dichotomií mezi myslí a přírodou. Vnímání vesmíru jako mechanického systému vede k přesvědčení, že ho lze rozdělit a selektivně zkoumat všechny jeho části.
Západní věda tím, že povýšila hmotu na základní a určující princip vesmíru, rovněž zredukovala život, vědomí a inteligenci na její náhodné vedlejší produkty. V tomto kontextu se člověk jeví pouze jako vysoce vyvinuté zvíře, což vedlo k tomu, že antagonizmus, soutěživost a Darwinova teorie "přežití nejlépe disponovaných jedinců", jsou považovány za řídící principy lidské společnosti. Také organická i anorganická příroda bývá popisována jako neživý a nevědomý celek, což podle programu, jenž tak výmluvně zformuloval Francis Bacon, poskytuje člověku důvod k jejímu plenění.
Freudova psychoanalýza, svým popisem lidské bytosti jako tvora, jehož základními motivačními silami jsou bestiální instinkty, se také nemalou měrou přičinila o prohloubení globální krize. V její koncepci se tvrdí, že pokud bychom nebyli kontrolováni superegem (zvnitřněnými rodičovskými zákazy a příkazy) a neobávali se reakce společnosti, pak bychom se vší nespoutaností vraždili, kradli, dopouštěli se incestu a oddávali se bezuzdnému promiskuitnímu sexu. Takový obraz lidské povahy zákonitě odsouvá veškeré ideje komplementarity, synergie, vzájemné úcty a mírové spolupráce do oblastí dočasných oportunistických strategií nebo naivně utopistických fantazií. Není těžké pozorovat, jak tyto koncepce a k nim přiřazované systémy hodnot pomáhají vytvářet krizi, v níž se ocitáme.
Avšak, v průběhu posledních třiceti let došlo v západní vědě k řadě revolučních objevů, které předkládají přesvědčivé důkazy k radikálně novému chápání vesmíru, člověka a psyché. Čím dál jasněji se ukazuje, že vědomí není produktem fyziologických procesů probíhajících v mozku, ale základním atributem existence. Vesmír je prostoupen kreativní inteligencí, v jejíž struktuře je neoddělitelně vetkáno vědomí. Moderní výzkum vědomí dokazuje, že koncepční rámec tradiční psychiatrie a psychologie - které lidskou psyché redukují na rovinu biologickou, postnatálně biografickou anebo na úroveň Freudova individuálního nevědomí - je povrchní, neadekvátní a nesprávný.
Ve zvláštních stavech vědomí - dosahovaných prostřednictvím systematické meditace; šamanských rituálů; náboženského vytržení; zážitků blízkých smrti; psychedelických sezení; silných a účinných forem prožitkové psychoterapie, jakými jsou rebirthing (psychospirituální prožitek smrti a znovuzrození), holotropní dýchání a původní terapie; a rovněž spontánních psychospirituálních krizí - se psyché může ocitnout daleko mimo hranice těchto úzce vymezených limitů. Je možné dynamiku nevědomí, v níž dominují animální instinkty, transcendovat a napojit na transpersonální oblast. Podle posledních analýz je individuální psyché každého z nás součástí celkového bytí, a lidství ve své hloubi nemá bestiální povahu, nýbrž duchovní. Takové chápání existence vytváří přirozený základ pro rozvíjení úcty k životu, spolupráce a synergie, humanitárních i planetárních zájmů a hlubokého ekologického cítění.
Transpersonální zdroje násilí
Výzkumy vědomí odhalují významné zdroje agrese v transpersonální oblasti, kam patří kupříkladu archetypální obrazy démonů a hněvivých božstev, destruktivní mytologická témata, matrice animální agrese a bolestné vzpomínky z minulých životů.
C.G.Jung věřil, že archetypy kolektivního nevědomí, nejenže mají mocný vliv na chování jedinců, ale také hýbou velkými historickými událostmi. Z tohoto hlediska se mohou v chování celých národů a kulturních společenství projevovat závažná mytologická témata. Jung se v období několika let před vypuknutím druhé světové války setkával při analýze snů svých německých pacientů s různými prvky nordického mýtu o Ragnaröku, neboli "soumraku bohů", z čehož usoudil, že se jedná o archetyp, který se začíná prosazovat právě v kolektivní psyché německého národa. Rovněž předpovídal, že se německý národ dostává pod vliv sebedestruktivního archetypu, který vede svět k velké katastrofě.
Vůdcové národů, aby dosáhli svých politických cílů, častokrát při své rétorice používají nejen perinatální podobenství, ale také sahají k archetypální a spirituální symbolice. Po středověkých křižácích se žádalo, aby ve jménu Ježíše Krista neváhali obětovat své životy a osvobodit svatou zemi z područí mohamedánů. Hitler rozvíjel mytologické motivy o tisícileté říši a nadřazenosti nordické rasy, což potvrzuje i volba prastarých árijských symbolů swastiky a slunečního orla. Ajatoláh Chomejní, Saddam Hussain i Usama Bin Ládín podněcovali imaginaci svých muslimských stoupenců výzvami k džihádu - svaté válce proti bezvěrcům.
V tomto kontextu není bez zajímavosti se zmínit o práci Carol Cohnové, která v jazyce jaderného zbrojení a doktríny vypozorovala časté užívání duchovní symboliky a náboženských metafor. Ze svého ženského pohledu to chápala, že se muži-vědci snaží tímto způsobem vyhradit si a potvrdit svou konečnou kreativní moc. Autoři strategické doktríny se o členech své komunity vyjadřují jako o "jaderném kněžství". První atomová zkouška byla pojmenována názvem Trinity (nejsvětější Trojice), který symbolizoval jednotu Otce, Syna i Ducha svatého, nebo-li mužských kreativních sil. Vědci, kteří se podíleli na vývoji atomové bomby a přímo se účastnili její zkoušky, se nechali slyšet, že si připadali jako na počátku stvoření světa. Robert Oppenheimer si zase připomněl slova z Bhagavadgíty, která při rozhovoru s Ardžunou pronesl Krišna: "Stávám se smrtí - ničitelem světů."
Transpersonální kořeny nenasytné chtivosti
Psychoanalytická interpretace nenasytné potřeby člověka dosahovat, vlastnit a stávat se něčím více než je zdůrazňuje vytěsnění nižších instinktů.
To, co se jeví jako neúnavný impuls ženoucí k další dokonalosti, může být snadno chápáno jako důsledek instinktivního vytěsňování, na němž se také zakládají veškeré nejvyšší hodnoty lidské civilizace. Vytěsněný instinkt nikdy nepřestává usilovat o úplné uspokojení, což se projevuje opakováním zkušenosti z prvotního uspokojení. Žádná substituční nebo reaktivní řešení ani sublimace nestačí na to, aby odstranily přetrvávající napětí vyvolávané vytěsněnými instinkty. (Freud 1955)
Jak se zdá, moderní výzkumy vědomí a prožitkové psychoterapie nám odhalují, že nejhlubší kořeny naší nespokojenosti a neutuchajícího volání po dokonalosti leží daleko za hranicemi biografické oblasti. Nenasytná touha, která hýbe lidským životem, má v konečné podobě transpersonální povahu. Hledání dokonalosti je slovy Dante Alighieriho "onou touhou, která způsobuje, že žádná slast není úplná, proto také žádná radost v tomto životě nemůže být tak velká, aby uhasila žízeň v naší duši". V obecném smyslu lze povahu nejhlubších transpersonálních příčin nenasytné chtivosti pochopit z perspektivy koncepce Kena Wilbera (1980) pojmenované Atman Project (Projekt Átman). Podle ní je naše pravá podstata duchovní - můžeme ji nazývat bůh, buddha, brahma nebo tao - a třebaže nás proces tvoření od našeho zdroje jaksi odděluje a odcizuje, tuto skutečnost ze svého povědomí nikdy zcela neztrácíme. Nejhlubší motivační silou psyché je, a to na všech úrovních, návrat k oné duchovní zkušenosti. Avšak limitující podmínky postupných vývojových etap nám brání, abychom se zcela osvobodili a dosáhli plného prožitku spirituálního sjednocení. Skutečná transcendence si žádá smrt odděleného já, avšak strach z anihilace a ulpívání na egu vede jedince k tomu, že místo Átmanu vyhledává napodobeniny nebo náhražky, které odpovídají jeho konkrétnímu stádiu vývoje. U dítěte jsou to specifické psychologické potřeby adekvátní k jeho věku, u dospělého to mohou být, kromě jídla a sexu, také peníze, sláva, moc, rozhled, znalosti, atd. Protože v hloubi nitra se nám ozývá pocit, že naše pravá identita tkví v celistvosti kosmického tvůrčího procesu a v samotném tvůrčím principu, neexistuje tudíž žádná náhražka, v jakémkoliv množství nebo rozsahu, která by poskytla stejné naplnění jako projekt Átman. Pouze přímý prožitek vlastní vyšší podstaty realizovaný ve zvláštním stavu vědomí může uspokojit naše nehlubší potřeby. Tudíž, konečné řešení problému nenasytné chtivosti nelze nalézt v žádném sekulárním úsilí, ale pouze ve vlastním nitru, což lze ilustrovat slovy Traherna, jimiž popisuje svůj mystický zážitek:
Byl jsem vším - chrámem, ulicemi, lidmi. Stal jsem se oblohou, sluncem, měsícem, hvězdami i celým světem, byl jsem jediným divákem i hercem, který to vše plně vychutnával. Neznal jsem žádné normy, hranice, ani žádná dělení, ale zato jsem veškeré normy i hranice prožíval sám v sobě, v mém bytí jsem pojmul všechny poklady i jejich strážce. Pochopil jsem, že jsem se choval jako podplacený vazal a otrok veškerých zmatků, jenž nám tento svět připravuje. Nyní mohu všechno odhodit stranou a stát se opět maličkým, abych směl vstoupit do království nebeského.
Přístupy podporující hlubokou osobní transformaci a vývoj vědomí
Zjištění, že kořeny lidského násilí a nenasytné chtivosti sahají mnohem hlouběji, než si akademická psychiatrie byla vůbec schopna domyslet, a že jejich objem je vskutku nesmírný, může působit velmi pesimisticky. Tento dojem však více než dostatečně vyvažují objevy nových terapeutických mechanizmů a transformativních možností, které lze aplikovat na transpersonální rovinu psyché.
V průběhu dlouhé řady let psychoterapeutického výzkumu jsem mohl u mnoha lidí, kteří se vážně zabývali hlubokou a systematickou introspekcí, pozorovat hluboké emoční a psychosomatické léčivé proměny. Někteří z nich byli meditátoři s pravidelnou duchovní praxí, jiní zase měli psychedelické zkušenosti anebo procházeli obdobím psychospirituální krize a další se aktivně účastnili různých prožitkových psychoterapií anebo jiných forem sebezkoumání. Jelikož se tito lidé vědomě setkávali se sekvencemi transpersonálních zážitků, které se jim dařilo také integrovat do svého života, jejich osobnost mohla procházet radikální proměnou.
Podaří-li se obsah nevědomé úrovně dostat na povrch vědomí, obvykle dochází i ke snížení míry agrese, tudíž se člověk stává mírumilovnější, spokojenější sám se sebou a tolerantnější k jiným. Prožitek psychospirituálního znovuzrození redukuje iracionální pudy i ambice a zvyšuje schopnost radovat se ze současných životních situací - každodenních činností, přírody, hudby, lásky, atd. Prožitky kosmické jednoty a vlastního já dále redukují iracionální pudy, přináší pocity úžasu a lásky a otvírají hluboké zdroje kreativity. Nejobecnějším důsledkem procesu hlubokého sebezkoumání je objev kosmické spirituality a její mystické povahy, jež vychází z osobního prožitku.
Vyšší stavy vědomí skýtají dokonce ještě více vzrušující možnosti dosažení pozitivních vývojových změn formou prožitkové konexe s jinými lidmi, skupinami lidí, zvířaty, rostlinami, dokonce i anorganickými materiály a přírodními procesy. Jedinec může prožívat události odehrávající se v jiných zemích, kulturách i historických obdobích a dokonce i mytologická a archetypální témata Jungova kolektivního nevědomí. Skutečnost, že tyto zážitky mohou obsahovat přesné informace z různých oblastí, které dalece přesahují možnosti, jichž je člověk schopen ve svém životě konvenčními cestami získat, svědčí o jejich autentičnosti.
To nás přivádí k závěru, že individuální psyché je na hlubší úrovni vnitřně propojena s celým vesmírem a v určitém smyslu je s ním i souměřitelná. Moderní výzkum vědomí tímto způsobem potvrzuje základní tezi prastarých hindských Upanišad, že každý z nás je v konečném důsledku totožný s celistvostí bytí a kosmickým tvůrčím principem. Jedinec tudíž není pouhým egem zapouzdřeným v kůži, ale také nejvyšším kosmickým principem (Átman-Bráhman). Výsledky z transpersonální psychologie mají z perspektivy našeho pojednání mnohem širší teoretický i praktický význam. Lidé, kteří dosáhnou prožitku z oblastí nevědomí mají jedinečnou příležitost vyvést na povrch vědomé oblasti hluboké destruktivní a sebedestruktivní energie i rušivé emoce, které se v této doméně lidské psyché nahromadily, vyrovnat se s nimi a dále je integrovat. Tito lidé rovněž v sobě objevují hlubokou univerzální a všeobsažnou duchovnost, jejichž důsledky se projevují prohloubením vnitřního míru, vyšší sebeakceptací, tolerancí k jiným a respektováním rozdílů.
Tyto změny se ještě více prohlubují a rozšiřují, jakmile proces sebezkoumání dosáhne transpersonální úrovně. Z počátečního psychologického sondování nevědomé psyché se nyní automaticky stává filozofické tázání po smyslu života a duchovní pouť. Lidé, kteří se spojili s transpersonální oblastí vlastní psyché, dokáží dále v sobě rozvíjet vděčnost a úctu k veškerému životu. Jedním z nejnápadnějších důsledků různých forem transpersonálních prožitků je spontánní projev a rozvoj hlubokých humanitárních a ekologických vztahů a zájmů, které vychází z takřka buněčného povědomí, že veškeré hranice ve vesmíru jsou arbitrární, a že každý z nás je totožný s celou strukturou Bytí. Najednou zcela jasně víme, že nemůžeme v přírodě nic učinit, aniž by se to nějak neodrazilo v nás samotných. Rozdíly mezi lidmi, ať už se týkají pohlaví, rasy, barvy, jazyka, politického přesvědčení nebo náboženského vyznání, se nyní pro nás stávají čímsi zajímavým a obohacujícím, a ne něčím zastrašujícím. Je zcela zřejmé, že tato transformace, pokud by proběhla v dostatečně velkém měřítku, by zvýšila i naše šance k přežití.
Transpersonální psychologie, výzkum vědomí a globální krize
Některé náhledy lidí prožívajících zvláštní stavy vědomí se přímo vztahují k současné globální krizi a její souvislosti s vývojem vědomí. Ukazují nám, že v moderním světě exteriorizujeme mnohé ze základních témat perinatální dynamiky, s nimiž se jedinec, jenž prochází hlubokou osobní transformací musí setkávat a vnitřně vyrovnávat. Tytéž prvky, s nimiž bychom se střetli v procesu psychologické smrti a znovuzrození, tvoří obsah našich večerních zpravodajských pořadů.
Pravidelně můžeme pozorovat, jak se v různých válkách, revolučních převratech, rostoucí kriminalitě, terorizmu a rasových nepokojích projevují důsledky bezuzdných agresivních impulsů. V bezprecedentní míře se prosazuje sexualita, o čemž svědčí nespoutaná sexuální volnost mezi mladistvými, promiskuita, volné manželské svazky, knihy a filmy plné sexu, práva homosexuálů, sadomasochistické experimenty, a další. V moderním světě začínají také narůstat projevy démonických prvků, dochází k renesanci satanských kultů a čarodějnictví, stoupá popularita hororových knih a filmů s okultní tématikou, přičemž satanisticky motivované zločiny tuto skutečnost jenom podtrhují. Skatologický rozměr lze evidentně vnímat ve stoupající míře průmyslového znečišťování, hromadění odpadních produktů a rapidně se zhoršujících hygienických podmínkách ve velkých městech.
Mnozí lidé, s nimiž jsme pracovali, docházeli k závěrům, že se lidstvo nachází na rozcestí mezi kolektivním zánikem anebo evolučním skokem vědomí, který nemá v historii obdoby. Terence McKenna (1992) se k této záležitosti vyjádřil velmi lakonicky, ale výstižně: "Ať tak či onak, historie hloupé opice je u konce". Zdá se, že my všichni procházíme procesem, který je paralelní s fenoménem psychologické smrti a znovuzrození, s nímž se mnozí lidé individuálně setkávají ve zvláštních stavech vědomí. Budeme-li se i nadále nechat slepě ovládat těmito problematickými destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, které vyvěrají z hlubin nevědomí, nelze pochybovat, že zničíme nejen sami sebe, ale i veškerý život na této planetě. Avšak, podaří li se nám tento proces v dostečně velkém měřítku vnitřně zpracovat, můžeme dosáhnout tak výrazného pokroku, že bychom se ve svém vývojovém úseku, který jsme doposud urazili od období primátů, posunuli o notný kus dále. I když se snad zdá, že se jedná o předpoklad z oblasti utopie, může to být naše jediná reálná šance.
Zkusme nyní pohlédnout do budoucnosti a odhadnout, jaké možnosti by nás čekaly, pokud by se nám podařilo v reálném světě aplikovat koncepce, které vyplývají z transpersonální oblasti a nových vědeckých paradigmat. Je třeba konstatovat, že nové náměty a koncepce, třebaže výsledky posledních výzkumů jsou opravdu velmi impresivní, stále ještě neutváří úplný a komplexní světonázor, ale spíše představují jakousi nesouvislou mozaiku. Čeká nás ještě mnoho práce, zejména v oblasti shromažďování dalších informací, formulování nových teorií a dosažení kreativní syntézy. Kromě toho, nelze ve světě očekávat žádné výrazné změny dříve, než se podaří docílit, aby současné informace oslovily mnohem širší okruh lidí.
Avšak, dokonce ani radikální intelektuální posun k novému paradigmatu realizovaný ve velkém měřítku nemusí ke zmírnění globální krize a změně našeho celkového destruktivního chování vůbec stačit. Síly, které tento destruktivní cyklus pohání, pramení hluboko v nevědomí, proto sotva mohou být neutralizovány pouze změnou kognitivních struktur a formováním nového světonázoru. Co se spíše žádá, je, aby lidstvo prošlo hlubokou emoční a duchovní transformací. S využitím stávajících důkazů je možné navrhnout určité strategie, které mohou tento proces usnadnit a podporovat.
Jakékoliv úsilí o změnu vývoje lidstva by mělo začít psychologickou prevencí, kterou je třeba uplatňovat již v raném období. Informace z oblasti prenatální i perinatální psychologie nám naznačují, že je možné odvést značný kus dobré práce, podaří-li se změnit podmínky vztahující se k těhotenství, porodu a poporodní péči, to znamená zvýšit v průběhu těhotenství úroveň emoční připravenosti matky, realizovat přirozený porod a v poporodním období zdůrazňovat význam emočně nezastupitelného kontaktu mezi matkou a dítětem.
O významu výchovy dětí, stejně tak i o katastrofálních emočních důsledcích traumatických podmínek v období dětství, bylo napsáno mnoho. Zcela nepochybně jde o oblast, kde je nezbytné uplatňovat nepřetržitou výchovu a vzdělávání. Avšak, aby bylo možné veškeré teoreticky známé principy aplikovat, je nutné, aby sami rodiče dosáhli dostatečné emoční stability a vyzrálosti. Z mnoha zkušeností víme, že se emoční problémy přenáší jako temné prokletí z generace na generaci a proto neustále čelíme velmi složitým situacím.
Humanistické a transpersonální psychologie rozvíjejí účinné prožitkové metody sebezkoumání, léčby a transformace osobnosti. Některé vyplývají z terapeutické tradice, jiné zase představují moderní adaptace dávných duchovních praktik. K dispozici jsou rovněž přístupy, které lze realizovat, díky příznivému poměru počtu mezi profesionálními terapeuty, klienty a ostatními, v kontextu svépomocných skupin. Systematická práce v takových skupinách může vést k duchovnímu otevření, jehož je v kolektivním měřítku zoufale zapotřebí, jestliže má náš druh vůbec přežít.
Jednou ze základních podmínek celého procesu je šířit veškeré informace o zmíněných možnostech a motivovat tak dostatečné množství lidí k jejich využití.
Zdá se, že se účastníme dramatického závodu o čas, který nemá v celé historii lidstva obdoby. V sázce není nic menšího než budoucnost života na této planetě. Budeme-li se i nadále řídit starými strategiemi, které se ve svém důsledku projevují zjevně vysoce destruktivním a sebedestruktivním způsobem, není příliš pravděpodobné, že lidský druh přežije. Avšak, budeme-li v dostatečném počtu podstupovat proces hluboké vnitřní transformace, můžeme dosáhnout takové úrovně vývoje vědomí, kde si onen učebnicový název Homo sapiens - člověk rozumný, plně zasloužíme.
(Stanislav Grof)
