Skrytá moc našich myšlenek
11. 8. 2008
Myšlenky jsou jako prchavé stíny, každý může myslet, jak a co chce, nikdo ho za to nemůže volat k zodpovědnosti, myšlenky jsou svobodné! Takové a podobné názory charakterizují dnes naši společenskou samozřejmost a také naše chápání svobody. Ale souhlasí to? Zůstává naše myšlenková činnost skutečně bez následků? Nepoukazují zkušenosti s „pozitivním myšlením“ nebo na příklad pokusy s přenášením myšlenek zřetelně na skrytou moc, která trvale účinkuje na náš život, ale také na život jiných? Redaktor Gerd Harms ukazuje v následujícím článku, jak myšlenky působí, co způsobují a kam nás vedou…
Když se rozhlížíme kolem sebe a pozorujeme lidské konání, jež nás obklopuje, pak je jasné, že vše, co jsme udělali, bylo předtím myšleno. Našim činům předcházejí myšlenky. Jsme mocní, poněvadž dokážeme myslet. A naše myšlenky mají viditelné důsledky.
Jestliže však někdo nepřevede své myšlenky v čin, nýbrž mlčí o tom, co vymyslel, zůstává to zcela bez účinku nebo následků? Nemá i zamlčená myšlenka účinky na toho, na koho je zaměřena? Kdo se oddává trudným myšlenkám, nebude se sám cítit stísněn? Možná „pesimistickou náladu“ dotyčného poznají i jeho bližní – podle svěšených koutků úst nebo že mu chybí síla osobního vyzařování. Kdo se naproti tomu oddává radostným a budujícím myšlenkám, ten dosáhne opaku: naplňuje ho radost a důvěra. Toto nezůstane skryto ani jeho okolí. To bude optimistu přijímat kladně, tak jako on přijímá kladně své okolí.
Že myšlenky působí mocně, to se ukazuje nejen na jejich viditelných důsledcích, nýbrž i na nás samotných. Proč je však jeden radostný a druhý stísněný? Je někdo stísněný proto, že překonává trudné myšlenky – nebo jednoduše proto, že trudné myšlenky odpovídají jeho bytosti? Jde o otázku: ovládáme my své myšlenky nebo myšlenky ovládají nás?
Kontrola myšlenek
Je jasné, že my lidé se můžeme stát otroky svých myšlenkových zvyklostí. Extrémním případem je nějaký náruživý člověk, který je svou náruživostí – a tím odpovídajícími myšlenkami – ovládán. Pozorujeme-li bez předsudků, musíme ovšem přiznat, že vyjeté myšlenkové koleje působí směrodatně i na jednání mnoha jiných lidí, takže se naskýtá otázka svobody naší vůle. Jsme při volbě svých myšlenek skutečně svobodní, dokážeme je kontrolovat – nebo kontrolují ony nás?
Abychom této otázce přišli na kloub, musíme nejdříve poznat, že my lidé jsme ve svém druhu „vícevrstevní“. V prvé řadě máme přirozeně fyzické tělo. Pak existuje úroveň myšlenek. Víme o vzájemných účincích, které existují mezi tělesnými procesy a myšlenkovým životem.
Ale vnější svět těla a vnitřní svět myšlenek není ještě všechno. My lidé jsme také duchovní bytosti – a tento pojem „duch“ nemá nic společného s rozumem, s myšlenkovou bystrostí atd., nýbrž označuje vědomé jádro člověka. Duch se však nemůže rozvíjet mozkovou a myšlenkovou činností, je činný nad úrovní myšlenek. Je výchozím bodem svobodné vůle.
Jasným se nám to ovšem může stát jen osobní zkušeností. Většina z nás považuje rozumovou činnost, hru svých myšlenek, za ducha. Rád bych vás přiměl k tomu, abyste vyrostli z tohoto stavu vědomí, abyste vyrostli nad něj, neboť jen skrze ducha je nám umožněno, abychom kontrolovali myšlenky a vědomě řídili jejich skrytou moc.
Především bychom měli usilovat o poznání, že zužující, často přímo nepřirozené, nutící myšlenkové návyky omezují svobodnou vůli našeho ducha. Každého dospívajícího ducha to však bude nutit k tomu, aby získal zpět svoji svobodu a překonal svazující myšlenkové návyky. Toto nemusí být v jednotlivém případě snadné a zřídka se to okamžitě podaří – ale není to vyloučeno.
Avšak v úsilí o kontrolu myšlenek by se nemělo začínat na myšlenkové úrovni a kontrolovat nebo chtít překonávat myšlenky myšlenkami. Kdo se pokouší – na příklad pomocí meditace – svým myšlenkám jinými myšlenkami poroučet, omezovat je, nastavovat nebo nasměrovat je na určité cíle, tomu se kontrola myšlenek nezdaří. Neboť všechny myšlenky, jimž se věnuje pozornost tím, že se jimi člověk zabývá, jsou tím posilovány. Tímto způsobem se jim přivádí duchovní energie… jako všemu, co člověk vtáhne do světla svého vědomí! Kdo si nějaké myšlenky všímá, ten ji posiluje.
Dnes na příklad myšlenky, které souvisejí s naší sexualitou, dostávají mnohonásobné podněty. Kdo se snaží těmto myšlenkám odporovat tím, že je chce myšlenkově kontrolovat, ten je ponejvíce posiluje a vytváří tím v sobě rozpor. Tímto způsobem mnozí lidé někde v sobě bojují sami se sebou tím, že se pokoušejí potlačovat svoje hnutí na myšlenkové úrovni.
V horském kázání naproti tomu najdeme Ježíšovu radu: „Neodporujte zlu!“ Tím se určitě nemíní, že se zlu má nechat volný průběh, ale poukaz na nějaké chování můžeme vidět v tom, jak se nám to přibližuje na příklad v bojových uměních jako je aikido nebo taiči. Je to princip, jak porazit protivníka jeho vlastními silami. Přitom se člověk nepokouší proti násilí působit ještě větším násilím, nýbrž ze síly protivníka svou bdělostí činíme vlastní výhodu. V pravém okamžiku a na správném místě zde stačí nepatrné nasazení síly.
Takový postup je možný i pokud se týče našich myšlenek: abychom je dokázali kontrolovat, nenecháme se vtáhnout do nějakého boje, který stravuje naše síly, nýbrž uplatníme svého ducha, který se vyrovnává s tím problémem zcela jinak, neboť myšlenky přece závisejí na jeho síle.
Abychom nechali působit ducha, nesměrujme svoji pozornost především na to, nač myslíme, nýbrž pozorujme, jak myslíme. Nemá nás zaujmout obsah našich myšlenek, nýbrž vezměme na vědomí, jak tyto myšlenky v nás vystupují, jak – na příklad skrze smyslové vjemy – jsou povzbuzovány nebo odváděny. Tím vzniká odpoutání se od obsahu myšleného, poznáme, že jako vědomý duch jsme nezávislí na tom, co myslíme, že stojíme nad tím. Tato zkušenost je velmi cenná, přibližuje nás přece naší vlastní bytosti, naší vlastní vnitřní, pravé, duchovní přirozenosti.
Mudrci již často a důrazně poukazovali na tuto zkušenost. Mluvili o tichu a mínili tím ticho myšlenek nebo myšlenkovou vyprázdněnost, která je nutná k tomu, abychom poznali své bytí tak, jaké ve skutečnosti je. Obvykle je poznáváme jen přes rozumový filtr našich představ a předsudků, stlačujeme je do našeho osobního myšlenkového vzoru.
Ticho myšlenek nebo myšlenkovou vyprázdněnost si lze nastavit, když se odpoutáme od obsahu myšleného, když od něho odtáhneme svoji pozornost. Představte si, že jste stromem. A myšlenky že jsou ptáci, kteří na tomto stromě odpočívají. Pozorujte, jak ptáci přilétají. Když jim nedáte žádnou potravu, táhnou zase brzy dál, to znamená, když si jich nevšímáte. Vy sami si můžete vybrat, který z ptáků se u Vás zahnízdí. Ale volte dobře, neboť co se jednou zahnízdilo, toho se člověk tak brzy nezbaví!
Příklad: Váš soused si obstaral nové auto a Vy mu závidíte. Rozčileně se ptáte sami sebe, jak si ten člověk může dovolit takové luxusní vozidlo, když přece… a napadá vás tisíc důvodů, proč zrovna jemu… Nebo pozorujete sousedku v nových drahých šatech. Nebo se dozvíte, že kolega byl povýšen…
V každém případě jste nepozorní a oddáváte se v takových nebo podobných případech bez zábran myšlenkám závisti. Později, po prvním náporu závistivých myšlenek, si uvědomíte, že tím otravujete jen sami sebe a pokoušíte se odpoutat se od těchto myšlenek. Ale to je obtížné. Nedokážete stále na to dbát a tyto myšlenky se proto stále znovu vkrádají do Vašeho vědomí. Časem se Vám podaří je potlačit jako dítě, které nemáme rádi a vykážeme je z pokoje. Ale dítě se tím stane jen svéhlavější a stále znovu Vám přichází na oči, což boj činí těžším a těžším.
Jestliže však v sobě najdete odvahu k jinému postoji, nesenému duchem, pak již nebojujete se závistivými myšlenkami, nýbrž jen klidně a nezúčastněně pozorujete, podobni nevzrušenému pozorovateli, kterého se netýká to, co se ve Vás děje, zatímco Vaše chtění je neseno všeobsáhlou touhou po čistotě a vyšší mravnosti, jak je to přirozené pro každého ducha, jemuž je dovoleno, aby svobodně žil svojí touhou po světle. Jestliže se Vám toto zdaří, pak všechny nehodnotné myšlenky ztratí rychle svou sílu a Vy se naučíte odolávat pokušení. Nežádoucí myšlenky Vás už pak nebudou stále zaměstnávat.
Působení myšlenek
Moc myšlenek se ukazuje, jak jsme viděli, nejdříve na nás samých. Jak člověk myslí, takový je nebo takovým se stane. Neboť každá myšlenka vykazuje úsilí po uskutečnění. Má sklon, což patří k jejím vlastním zákonitostem, aby se projevila také ve viditelném světě. Jsou-li myšlenky předstupně k našemu jednání, je to ihned jasné. Ale i když nedojde k fyzickým účinkům, každá myšlenka – jak ukázaly pokusy – nějak působí.
Jestliže na příklad u nějakého člověka hypnózou překonáme určitou vnitřní zábranu1, může se stát myšlenkové působení velmi zřetelné. Často se ukázalo, jak se sugesce hypnotizéra dá okamžitě převést do povážlivých změn ve stavu vědomí a na těle pokusné osoby. U autosugesce, prováděné autogenním tréninkem, se děje něco podobného.
Myšlenky tedy působí stále na nás formujícím způsobem. Kdo sám sebe vidí v myšlenkách malého a bezvýznamného, charakterizuje tím také své chování a jeho bližní jej budou přiměřeně tomu hodnotit – tak, jak hodnotí on sám sebe. Kdo naproti tomu je sám naplněn vědomím své pravé ceny, tomu se dostane tohoto hodnocení i od druhých. Přitom se v těle a našich životních projevech nepozorovaně odrážejí také naše „skryté myšlenky“, v řeči, ve výrazu obličeje, v gestikulaci, v držení těla, v chůzi. To všechno jsou však jen viditelné účinky vlastní skutečnosti, která je většině lidí skryta…
Mnozí lidé dokáží referovat o zkušenostech, které jsou blízko možnosti přenosu myšlenek. Tak na příklad někomu přijde náhle na mysl osoba, na kterou dlouho nemyslel a o něco později od ní dostane dopis nebo mu zavolá. Ale i jiné všední zkušenosti naznačují, že myšlenková úroveň představuje vlastní skutečnost, která má ústřední význam pro naši mezilidskou pospolitost.
Úspěšní řemeslníci a umělci na příklad již často dali najevo, že za svůj úspěch vděčí tomu, že své publikum oceňují a mají rádi. Totéž platí pro rodiče nebo učitele. Zpětným působením se pak těmto lidem dostává téhož postoje, jaký odpovídá jejich vlastnímu. Naproti tomu, kdo jako umělec, řečník nebo vychovatel má rád sám sebe víc než své publikum a dívá se na ně jen jako na prostředek k tomu, aby předvedl sám sebe, tomu zůstane skutečně velký úspěch odepřen. Jen láska, zaměřená na jiné, vytváří ono sebezapomnění, které uschopňuje člověka k velkým činům nebo mu dá vyrůst nad sebe sama.
Tak také pro to, co si myslíme o jiných, platí ona jednoduchá, ale přece tak všeobsáhlá pravda bible: „Všechno, co chcete, aby jiní činili vám, čiňte také vy jim.“
Již jen samotnými myšlenkami jsme tedy schopni utvářet sebe samé a svůj poměr k ostatnímu světu. Moc myšlenek nás uschopňuje, abychom uskutečňovali ve viditelném světě určité chtění, neboť patří k podstatě myšlenek, že samočinně usilují, aby se hmotně uskutečnily, tedy aby se projevily ve smyslu toho, kdo je myslí. V této souvislosti se mluví také o „sebeprogramování skrze myšlenky“, poněvadž stálé myšlenky, které jsou v nás pevně zakotveny, se bez dalšího napětí vůle snaží o uskutečnění.
My lidé jsme však ponejvíce ve svých myšlenkách nestálí. Zpravidla nejsme zvyklí vytrvale sledovat nějaký cíl. A vzhledem k tomu, že moc myšlenek se dá použít zrovna tak k dobrým jakož i špatným účelům, je to snad i dobře. Neboť kdo si je vědom možností prosadit své cíle pomocí myšlenek a přitom neprojeví onu míru vnitřní morálky, která mu dovolí přát si jen dobré, toho nutno politovat, poněvadž při sledování svých cílů jen sám sobě škodí. A samozřejmě dokáže přitom škodit i jiným.
Myšlenkami nebo v myšlenkách tedy my lidé uvádíme do pohybu samočinně pracující síly, které vykonávají to, co si přejeme. Ale proč je tomu tak? Co jsou vlastně myšlenky, že mohou účinkovat tímto způsobem?
K zodpovězení těchto otázek musíme své úvahy rozšířit a abychom pochopili souvislosti, musíme získat představu o něčem, co leží za naší smyslovou zkušeností.
Myšlenkový éter
Někteří z nás se už možná v mládí zabývali pokusy s přenášením myšlenek a takové pokusy se prováděly a provádějí i v rámci vědeckého výzkumu. Přitom se ukázalo, že myšlenky samy účinkují i přes velké vzdálenosti, aniž je nutné fyzické spojení. Myšlenky se zřejmě vytvářejí v nějakém médiu, které je jiné než skutečnost přístupná smyslům. Jedná se tedy o jemnější druh hmotnosti než je ta, kterou bezprostředně vnímáme svými tělesnými smysly.
Na toto jemnější médium – můžeme mluvit také o „myšlenkovém éteru“ nebo jednoduše o „jemnohmotnosti“ – vykonává každý člověk vliv svým myšlením a v opačném směru jsou také naše myšlenky pod vlivem všech myšlenek, které se jemnohmotně vytvořily. Pozorujeme-li tyto souvislosti přesněji, poznáme, že se zde nejedná o jednostranný vliv, nýbrž o vzájemné působení. Přitom pozemská vzdálenost je bezvýznamná, hrají však roli rozdíly v druhu myšlenek. Navzájem může působit jen to, co je příbuzného druhu.
Přirozeně je pro mnoho lidí obtížné považovat za skutečné něco, co nelze ani vidět ani cítit ani nahmatat. A přece je každý jedinec trvale spojen s touto skutečností, je sám na této úrovni činný a je rovněž vystaven jejím účinkům. A poněvadž takové účinky existují a jsou poznatelné, musí za tím stát také odpovídající skutečnost. Neboť skutečné je to, co působí.
Vzpomeňme třeba na různé módní proudy. Je vždy jen málo lidí, kteří se nenechají strhnout duchem doby nebo právě panující módou. Přitom nejde jen o módu v oblékání. Existují také světonázorové módní proudy. Lidé jsou jimi neviditelně usměrňováni, poněvadž v myšlenkové sféře se vytvářejí odpovídající převládající myšlenkové směry. Přitom však jedinci je obvykle jeho závislost skryta. Neboť on se domnívá, že sám sleduje své vlastní myšlenky a představy. Že tyto myšlenky a představy jsou více nebo méně napájeny také z cizích pramenů, toho jsou si vědomi jen málokteří.
Ostatně také věda sleduje takové myšlenkové „módní proudy“. Nejde o plynule probíhající proces získávání poznatků, nýbrž každý stupeň poznání je výchozím bodem následujícího, výše stojícího poznání. To ukazují „Věda o vědě“, „Dějiny vědy“ a „Věda o dějinách vědy“. V těchto odvětvích se nezabývají jen tím, co bylo a je právě předmětem vědeckého bádání, nýbrž také tím, jak dochází k tvorbě vědeckých teorií a struktur představ.
A při střízlivém pozorování zpětně zjišťujeme, že ani věda se v žádném případě nedokáže odpoutat od toho, co se nazývá „módou“. Myšlení a posuzování věcí se děje zcela určitým způsobem… s vyloučením jiných způsobů posuzování. Nejsou žádné podklady pro to, že by tomu v naší době mělo být jinak.
Přirozeně, že vědci odmítají považovat se za stoupence módních směrů. To, co dělají, je zpravidla naplňuje tak dokonale, že mají zablokovanou schopnost představivosti pro cokoliv jiného.
Teď se jim však vyšlo vstříc a zavedlo se jedno cizí slovo. Jmenuje se „paradigma“ a označuje v této souvislosti právě panující směr myšlení nebo danou strukturu představ. Vědec už to snadněji polkne, když slyší, že každá doba byla charakterizována určitými paradigmaty, která označují určitý „stav zralosti tvorby teorií“.
Stav zralosti je přitom totéž co upevnění. Lze si představit, jak je těžké překonat paradigma a že podnět k tomu obvykle přichází od tak zvaných „outsiderů“, tedy od lidí, kteří se ve svém myšlení pohybují mimo prostor normovaných představ.
A „změna paradigmatu“ je pro každého jednotlivce zrovna tak těžko představitelná.
Myšlenkové výtvory
Z historie jsou známy příklady, jak dobře jednotliví vládci nebo vůdci uměli usměrňovat myšlenky celých národů, takže oni a jejich národ byli přechodně velmi mocní. (Byli by také mohli takovými zůstat, kdyby cíle byly bývaly jiné. Tak však stále znovu – jako kouzelnický učeň – ničili svoje vlastní díla a k těmto dílům patří v neposlední řadě také myšlenkové síly, uvedené do pohybu.)
Usměrňované myšlenkové impulsy, které pak zpětným působením v neviditelné sféře sílí, mohou být dnes vyvolány na příklad nějakým určitým televizním vysíláním, které podnítí diváky, aby se v myšlenkové sféře projevovali určitým způsobem. I tam je nám lidem – jako ve fyzickém světě – k dispozici nějaký druh „hmoty“ nebo „materiálu“, jemuž můžeme propůjčit tvar prostřednictvím naší síly vůle.
Každou myšlenku nutno zároveň chápat jako zformovanou hmotnost, jen ovšem jemnějšího druhu.
A zrovna tak jako nám naše díla dělají radost nebo starost, mohou škodit nebo prospívat, působí na nás stejným způsobem také myšlenkové výtvory. O viditelných dílech víme, že jejich účinek se ukáže teprve ve spojení s konáním jiných lidí – pomysleme přitom na znečištění životního prostředí, které je už dnes všem viditelné. Nejinak je tomu s myšlenkovými výtvory. I tyto zesílí až k velké moci, když to stejný druh připustí. Tím se stávají myšlenky setbou, která mnohonásobně vrátí každému to, co rozsévá – v dobrém jakož i ve zlém, čistě věcně bez svévole.
I myšlenková sféra patří k našemu životnímu prostředí. Kdybychom ji měli stále viditelně před očima, takovou, jaká je, byli bychom tím asi mnohem více zděšeni, než je tomu vzhledem k našim viditelným hříchům na životním prostředí. Neboť v myšlenkové sféře se vytvářejí mocné proudy, jejichž víření se dokáží ubránit jen skutečně duchovně silní. Všichni ti nesčetní lidé, kteří se těmto proudům vědomě a rozhodně nebrání, jsou trvale v nebezpečí, že budou obetkáni myšlenkami nedůvěry, svárů, závisti, chtivosti, smyslnosti a jiných forem zla. Naproti tomu myšlenky lásky, čistoty, opravdovosti nemohou v současné době rozvíjet takovou strhující sílu, neboť jsou pevně zakotveny jen v srdcích poměrně malého množství lidí.
Naše média – rozhlas, televize, noviny a časopisy, jsou viditelným výrazem těchto poměrů a zároveň také pomáhají upevňovat „ducha doby“. Nikdo není ve skutečnosti nucen, aby se připojil ke všeobecnému trendu. Existuje zde ovšem svádění – a není malé. Ale duch má přece právo sebeurčení. Každý bez výjimky má v zásadě možnost rozhodovat sám o svých myšlenkách a tím také o svém osobním osudu. Jen žádný člověk nemůže okamžitě za sebou zanechat plody svého předchozího chtění.
Ale když se snaží, pak nakonec každý jednotlivý duch sám určuje, kterým myšlenkám nechá v sobě vzniknout a kterým se bude oddávat. Vždyť také on sám nese zodpovědnost a všechny následky, které vyplynou z použití těch kterých myšlenek!
Myšlenková hygiena
Pozorujeme-li to ze správného stanoviska, jsou myšlenky pro lidského ducha druhem řemeslného nástroje, pomocí něhož chce prosadit své chtění ve hmotnosti. Myšlenky přitom přejímají částečně zprostředkující roli mezi duchem a tělem. Žel, my na to tak nepohlížíme, neboť v přehnané myšlenkové činnosti, kterou podněcujeme, jsme ztratili vědomí své svébytnosti jako ducha.
Přitom by nám dosažené vhledy do tajemství hmotného světa a zákonů, které v něm vládnou, dovolily, abychom přetvořili zemi v odlesk ráje. Ale stojíme si přitom sami sobě v cestě, neboť jsme posedlí myšlenkami žádostivost, nedůvěry, závisti a jiných vnitřních hnutí, která nás táhnou dolů, takže my jako lidé bráníme všem vyšším silám v rozvoji. Podstatnou část své inteligence a pracovní síly používáme na příklad k tomu, abychom vymýšleli a vyráběli stále nové ničivé zbraně. Nedokážeme se oprostit od myšlenky na ohrožení a válku.
Myšlenky mohou způsobit výstavbu nebo zánik, jejich samočinně působící moc nás může vnitřně pozvednout nebo zatížit, vést vzhůru nebo dolů. Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k celkové situaci na této zemi by se proto měl každý z jejích obyvatel ptát, jakým myšlenkám má on v budoucnu dát potravu. Vždyť my dáváme myšlenkám prostřednictvím našeho chtění potravu, posilujeme je, udržujeme je při životě a měli bychom si konečně také uvědomit nutnost myšlenkové hygieny.
Dnes je každý z nás seznámen se základními pojmy tělesné hygieny. Vždy tomu tak nebylo. Ještě před několik málo generacemi trpěli mnozí lidé nemocemi, jejichž příčinou byla nedostatečná hygiena. A nemysleme si, prosím, že se poznání nutnosti hygieny prosadilo tak snadno; první zastánci takových myšlenek byli vysmíváni. Přesně tak jak se dnes ještě mnozí lidé smějí, když slyší o nutnosti myšlenkové hygieny. To jim připadá zrovna tak podivné, jako našim předkům představa neviditelných zárodků, způsobujících onemocnění. Původce nemocí už lze mezitím učinit viditelnými. S myšlenkovým éterem tomu tak není. Přesto však jednou přijde čas, kdy to, co je předmětem tohoto příspěvku v časopise GralsWelt, bude patřit ke všeobecnému vědění lidstva. Jak rychle se tyto názory prosadí, to záleží také na Vás!
Jak bylo řečeno: Myšlenky jsou zformovaná hmotnost jemnějšího druhu. Námi lidmi zplozeny a živeny, vedou vlastní život a získávají tím více na síle a možnosti vlivu, čím větší byl duchovní impuls, jímž byly nabity. V důsledku toho existují myšlenky, jež skutečně jsou stěží něčím více než prchavými stíny. Ale existuje také to, co lze nazvat „vášnivé myšlení“. Lidé, kteří pracují na dosažení svého cíle s velkou vnitřní účastí, nezvětšují tím jen své vlastní myšlenky, nýbrž přitahují také jiné. Jejich myšlenky se v myšlenkové sféře spojují se stejnorodými cizími myšlenkami a jimi oplodněny se k nim vracejí zpět.
Z toho vyplývá jednoduchá, ale účinná technika pro toho, kdo hledá řešení nějakého určitého problému: Měl by se jím především s pokud možno největší vnitřní spoluúčastí zabývat. Pokud již sám uvážil všechno myslitelné, udělá dobře, když od problému přechodně upustí. Jakmile se ho později opět chopí, zpozoruje, že ho napadají zcela nové myšlenky. Neboť mezitím vlastní myšlenky našly spojení s cizími myšlenkami, a takto rozšířeny se vracejí zpět k původci. Takovou zkušenost již učinilo mnoho lidí, a proto víme, že může být dobré „se napřed alespoň jednou na něco vyspat“.
Tak tedy každá silná myšlenka přesahuje daleko za svého původce a přivádí výchozímu bodu nové podněty a oživení – nebo také novou stísněnost, když se jedná o myšlenky starosti a soužení, jež nacházejí v myšlenkovém éteru svůj stejný druh.
Vedle tohoto zpětného působení nutí však myšlenky také k uskutečnění ve viditelném světě. Vykonávají vliv na lidi i na přírodní síly a mnoha způsoby vytvářejí podmínky pro uskutečnění myšleného.
Kdo dnes otevře noviny a čte tam o majetkových, sexuálních nebo jiných deliktech, může vycházet z toho, že tyto zločiny jsou rovněž výrazem odpovídajících myšlenkových sil, jimiž je naše jemnohmotné okolí zamořeno. A každý člověk, který se nedokáže dostatečně ovládat nebo jehož morální síla je příliš malá, se otevírá nebezpečí, že ho zlé myšlenky přemohou – byť by to bylo jen na krátký okamžik, kterého později třeba hořce lituje.
Při všeobecně čistší myšlenkové atmosféře by mnozí labilní lidé, kteří se nechají strhnout ke zločinu, nebyli tolik vystaveni pokušení, při kterém dnes klopýtli.
Mnohonásobné zvratné vztahy a přitažlivost stejného druhu uvnitř jemnohmotného světa nesou sebou i to, že se mnoho lidí spolupodílí na zločinech, na jejichž skutečné provedení se oni sami nikdy neodvážili pomyslet. Ale tím, že si „v myšlenkách hráli“, tyto myšlenky přiměřeně účinkují, musí teď za ně být převzata zodpovědnost.
Myšlenková hygiena je tedy příkazem dne. Ona je také nejdůležitějším základem, jestliže chceme moc myšlenek nasadit k dosažení nějakého určitého cíle. V této souvislosti si vzpomínám na rozhovor s mužem, který si byl této moci myšlenek dobře vědom. Řekl, že ví, že všechno, co chce, může soustředěnou silou přání a myšlenek také dosáhnout. Ale že se modlí i o moudrost, aby se naučil chtít jen to, co mu skutečně prospívá.
Snad si v této souvislosti vzpomenete i na tu či onu pohádku, v níž se nějakému člověku náhle vyplnila všechna jeho přání. Poněvadž mu chyběla moudrost, poněvadž si přál to, co bylo nesprávné, byl na tom na konci vždy jako na začátku. Takové pohádky přesně vystihují problém: mnohé z toho, oč my lidé usilujeme, a pak také zčásti i dosáhneme, se v žádném případě na konci neprokáže jako požehnání. Tak někdo usiluje o bohatství a pak musí zjistit, že si se svým poklady připravil také plný koš starostí a zátěže.
Někdo jiný usiluje třeba o moc a pak zjistí, že jsou s tím vždy také spojeny vysoké nároky a zřeknutí se mnoha prostých radostí.
Dobré a obšťastňující pro člověka je vlastně jen to, co ho duchovně nese vpřed. Všechno ostatní vede pouze ke zdánlivému štěstí a může nás uspokojit jen přechodně, neboť to není v souladu s naším skutečným účelem života.
Ale to se v dnes obvyklých návodech k upotřebení pro využití moci myšlenek ponejvíce zamlčuje. Tyto naopak budí často představy o neomezené moci a svobodě, tím, že předkládají myšlenku, že člověk je božský nebo podobný Bohu, poněvadž svým myšlením může mnohým hýbat. Předkládá se to tak, jako by pramen této moci byl v člověku samém. Tato představa je však falešná. My lidé jsme děti tohoto stvoření a všechna moc, kterou – prostřednictvím schopnosti myslet – můžeme používat, je nám přenechána jen jako půjčka.
Také zpětným účinkům svých myšlenkových výtvorů je člověk nevyhnutelně vystaven. Neboť ty se neřídí podle jeho přání, nýbrž jsou určeny nezměnitelnými zákonitostmi. Zákony člověk ani nevytvořil ani na nich nemůže nic změnit. Pocházejí z vyšší vůle, než je vůle člověka. Jsou výrazem této vůle.
Podle těchto zákonů se utváří osud člověka, jakož i osud celého lidstva. Ale impuls, který to vše vyvolává, dodáváme my sami. Ten záleží – kromě jiného – na volbě našich myšlenek. Proto opravdový přítel lidí jim bude v prvé řadě poukazovat na jejich odpovědnost a význam správného chtění, dříve než jim ukáže klíč k používání moci jejich myšlenek. Neboť kdo této moci zneužívá pro sobecké žádosti, dosáhne nakonec opaku toho, oč vlastně usiloval.
Proto je každý člověk vyzýván k tomu, aby byl duchovně bdělý a čilý, a ne aby upřednostňoval pouze svá přání a žádosti, své samoúčelné myšlenkové chtění. Vnitřní hlas se musí opět uplatnit, duchovní cítění zesílit.
Přeji Vám a také sobě, abychom probudili tuto velmi žádoucí duchovní sílu a dokázali ji udržet bdělou. A aby nás přitom vedla ona velká touha po čistotě a svobodě, která přísluší opravdovému lidství. (Gerd Harms)
Poznámka:
1 Doporučuji se takovým experimentům s hypnózou vyhnout. Přestože se tak dá docílit určitého působení, je nutno jakékoliv použití vnější sugesce při hypnose odmítnout, protože se rovná vnitřnímu znásilnění – i když tak lze třeba docílit žádaných změn. Vzhledem k duchu je jakékoliv podobné vnější ovlivňování zlem, neboť veškerá rozhodnutí vůle mají vycházet od něj. Jestliže se duchu v plnění této úlohy brání, tak slábne a je vystavován nebezpečí.
