Nemoci jsou běžnou součástí života téměř každého z nás. Když přijdou, musíme si na ně přivykat jako na nechtěné průvodce, kteří se objevili znenadání, často bez viditelné příčiny, aby nám z nejasných důvodů zkazili radost ze života. Proto se jim snažíme vyhnout, snažíme se je zahnat, potlačit, vymýtit, vítězit nad nimi, bojovat s nimi, léčit je. Jsou to naši nepřátelé. Proto se také zajímáme o to, kdo je na nás poslal.
Protože nejsme vychováváni k tomu, abychom začínali hledat u sebe, hledáme ve svém okolí. A opravdu se nám daří nalézat tisíce příčin, které nemoci způsobují. Jsou to bakterie, viry, znečištěné životní prostředí, méněcenná strava, soused nebo manželka, kteří nám lezou na nervy a jednoho dne nám způsobí infarkt, politika, alkohol nebo také pradědeček se svojí nepovedenou genetickou výbavou, kterou jsme po něm zdědili. V boji proti příčinám nemocí nám nelze upřít zápal a neohroženost. Zabíjíme bakterie, odstraňujeme nemocné a přebytečné orgány nebo je naopak doplňujeme (někomu jinému pak chybí), pokutujeme vyvážení toxického odpadu, pěstujeme biopotraviny, odhalujeme stále nové patogenní faktory a polykáme léky, které slibují naději.
Děláme toho tolik, že bychom měli být vlastně zdraví. Je zde však jedna zneklidňující skutečnost: není tomu tak. Nejsme zdraví a ani se neuzdravujeme, neboť jinak bychom museli zdraví umírat. Až příliš jsme si totiž zvykli na to, že umíráme na nemoci, přestože bychom měli umírat proto, že se náš čas naplnil. Léčením se propadáme často jen z jedné nemoci do druhé, až se jednoho dne stane jejich součet neslučitelný se životem.
Víra v uzdravení je lidem často odňata již na počátku nemoci, neboť se dozvídají, že dostali nemoc chronickou, nevyléčitelnou, nebo dokonce zhoubnou, smrtelnou. Tyto názvy neříkají však o skutečné povaze nemocí vůbec nic, nýbrž ukazují pouze na míru porozumění, s níž se k nemocím přistupuje. Takové chápání nemocí dělá z lidí odsouzence, kteří čekají na vykonání rozsudku. Jedinou šancí, kterou dostávají, je šťastná náhoda nebo zázrak. Čekají na objev spásného léku, čekají, až někdo jiný zemře, aby si přivlastnili jeho orgány, čekají, že budou mít štěstí. A pak jsou tu také lidé, kteří přežili, přestože se již jejich uzdravení nepředpokládalo. Měli štěstí? Pomohla jim příroda? Proč se vyléčili, přestože trpěli stejnou nevyléčitelnou chorobou jako mnoho jiných, kteří jí podlehli? Jsou jich tisíce, desetitisíce a možná i více. Ale i kdyby byl jen jediný, spočíval by v jeho uzdravení důkaz o tom, že se nejednalo o nevyléčitelnou nemoc, ale o nemoc, kterou se u jiných nepodařilo vyléčit. Zbývá otázka: proč?
Změna je život
Přestože existují nemoci banální, středně těžké až nakonec i ty nejzávažnější, poskytují nejlepší možnost k odhalení příčin nemocí právě ty posledně jmenované. Těžké onemocnění staví člověka před skutečnost, o níž téměř celý život věděl, ale snažil se na ni nemyslet: zemře, a to pravděpodobně dříve, než předpokládal. Kromě snahy o uzdravení začíná především jinak hospodařit s časem, který mu nejspíše zbývá. Snaží se vyrovnat dluhy ve vztazích k lidem a k životu vůbec, jejichž existenci a tíhu najednou více vnímá. Jasně pociťuje, že stojí před prahem, za nímž končí vláda světských zákonů a možnost obelhávat s jejich pomocí sebe i druhé. Cítí přítomnost pravdy, která nezná přikrášlování a vrhá jasné světlo na jeho skutky, na jeho myšlenky, přání i žádosti. Možná vyvstane i přání, aby mohl ještě mnohé změnit, vyrovnat nebo napravit. Toto přání je zesíleno často i vědomím o jsoucnosti vyšší moci, která řídí běh světa i lidských životů, moci, jíž člověk za svého života téměř nedbal nebo se jí dokonce snažil protivit nebo ji zesměšnit. Pod tlakem nemoci a hrozícího pozemského konce uznává, že nežil dobře. Toto uvědomění, které člověk prožije spíše jako hlas ve svém nitru než jako myšlenky vyjádřené slovy, je předstupněm pokory. Za nějaký čas se jeho zdravotní stav začíná lepšit. Podle toho, jaký způsob léčby člověk podstoupil, začínají se připisovat i zásluhy za jeho uzdravení. Léčebné metody, léky a další možnosti, které člověk při své léčbě použil, se dostávají do popředí zájmu, neboť nikdo nepochybuje o tom, že právě ony jsou příčinou uzdravování. Jsou totiž tím jediným, co člověk viditelně podniknul, co tedy mohli spatřit i druzí. Ale kdo nahlíží do lidského nitra? Kdo si uvědomuje, že právě v tom nezbadatelném tichém okamžiku, v němž se v člověku zlomila jeho pýcha a ješitnost, spočívá počátek zázraku?
Lékaři hledají příčiny nemocí, neboť dobře vědí, že s odstraněním příčin musí zmizet i nemoc. Kde však leží příčina takzvaných nevyléčitelných nemocí, z nichž se vyléčí jen nemnozí? Způsob viditelné léčby, kterou v nesčetných variantách podstupují miliony lidí, zachraňuje přece jen některé, zatímco ostatní lidé nemoci podléhají. To je důkaz o tom, že léčbou nebyla ovlivněna příčina nemoci. Důkaz, že příčina nemoci nebyla správně poznána. Rovněž i důkaz o tom, že hybnou silou uzdravení nemohla být jen jen zevní procedura, nýbrž něco, v čem spočívá mnohem větší síla. Má význam za těchto okolností dále lpět na dosavadních představách o vzniku nemocí a hledat jejich příčiny jen v zevním světě, když je zde ještě vnitřní svět každého z nás, jehož význam jsme si již nejednou uvědomili?
Podstata psychosomatiky
Je nápadné, že nejvíce umírají lidé, kteří se nechtějí změnit. Mají svoje představy a návyky, z nichž nehodlají slevit. Naopak lidé, kteří přežili, nechali svůj dřívější život daleko za sebou. Dokázali se vymanit z role oběti, která trpí působením neznámých nepřátelských sil, a uvědomili si, že jejich nemoc je projevem nedostatečné rezonance s vesmírem. Pochopili, že základ jejich nemoci spočívá v nesprávných představách o životě a jeho smyslu, neboť právě tyto názory určují jeho běh a veškeré situace, do nichž se člověk dostává. Začínají se zajímat o to, co dělali v životě špatně a podnikají kroky k nápravě. Nikoliv však polovičatě, ze strachu nebo s postranní myšlenkou na návrat ke starému pohodlí, jakmile se stav trochu zlepší. Je to obrat z přesvědčení o stoosmdesát stupňů, v němž není místo pro kompromis. Přijmou nemoc jako výzvu ke zlepšení svého života a snaží se uvést jej do souladu s nejvyšším řádem. Začínají tento řád hledat. Lidé, kteří se uzdravili z takzvaných nevyléčitelných nemocí, dokazují existenci duchovní síly, neboť pohyb jejich ducha uvedl do pohybu i obranné síly těla a způsobil jeho viditelné uzdravení. Tam, kde se duch nezačal pohybovat jiným způsobem, ale zůstává u navyklého způsobu pohybu, který vyvolal nemoc, to znamená, že člověk nadále žije ve svých starých názorech a představách, nemůže nastat žádné uzdravení. Tato vnitřní proměna je jediným společným momentem, který lze bez výjimky najít u všech lidí, kteří se uzdravili z nevyléčitelných nemocí.
Jak naznačuje již slovo nemoc, jedná se u každého onemocnění o jistou ztrátu moci. Moc člověka spočívá však jedině ve spojení s celkem. Nemocný člověk je tedy ten, který s ním ztratil spojení, neboť z nějakého důvodu nedokázal zachovat soudržnost. Vesmír však nikdy nikoho netísní bez příčiny, ale vždy jenom tam, kde předchozí jemné signály, které měly člověka přimět k obnovení slábnoucího spojení, vyzněly naprázdno.
Jestliže si uvědomíme, že nositelem života v člověku je výhradně jeho duch, zatímco tělo včetně rozumu je třeba pokládat za oživený nástroj, je zřejmé, že udržování spojení s celkem nebo naopak jeho ztráta je otázkou duchovního života. Duchovní život v nás, to jsou naše přání, touhy a cíle, které jsou inspirované naší představou o nejvyšších hodnotách života. Tato duchovní orientace nebo také dezorientace, kromě toho, že tvoří základ pro naše myšlenky a pozemské činy, je již sama o sobě zdrojem silného vyzařování, které zasahuje do vyzařování vesmíru buď harmonicky, nebo naopak rušivě. Člověk se tedy již vyznáváním určité životní filozofie nebo světového názoru staví do odpovídajícího poměru k celku, který svoji odpověď či reakci promítne do jeho života formou usnadnění, pomocí, nebo také překážek. Tak se člověku po celý život dostává srozumitelné zpětné vazby, která ho nepřetržitě informuje o tom, zda jím zvolený způsob existence může ze strany celku očekávat podporu či nikoliv.
Léčba ducha
Z uvedeného vyplývá, že nemocí je již špatný postoj nebo názor, který člověka vede k odpovídajícímu jednání. Z tohoto jednání, do něhož musíme zahrnout i myšlenky a citové stavy člověka, se může postupně vyvinout i tělesné onemocnění. Pokud bychom v budoucnosti chtěli provádět skutečnou prevenci onemocnění, museli bychom se zaměřit na prevenci takzvaných nezdravých názorů, to znamená představ, které celek nemůže akceptovat jako zdravé a pro svoji existenci prospěšné. Totéž platí i pro skutečnou příčinnou, tedy kauzální léčbu onemocnění, která by měla být založena na identifikaci konfliktních názorů, jejichž zastávání vytváří pro celek nepřijatelné vyzařování, proti jejichž původci se bude bránit.
Tím by ovšem nesmírně vzrostly nároky na lékaře a vůbec na všechny, kteří by chtěli lidem účinně pomáhat. Předpokladem pro takovou prevenci a léčbu by byla pro všechny dokonalá znalost všech zákonitostí, jejichž splňování požaduje vesmír od lidí výměnou za dar života a možnost vývoje. Jedině na tomto základě je totiž možné najít v myšlení jednotlivce slabá místa a poukázat na ně. To je ovšem také všechno, co lze udělat. Konečné rozhodnutí musí učinit člověk sám a tím také pro sebe určí i následek: přijetí nebo odmítnutí, obnovení moci nebo nemoc.
Dnes velmi populární schematizování duchovních příčin nemocí je značně zavádějící, neboť nepřihlíží k originalitě lidských osudů. Jenom neopakovatelný lidský příběh je klíčem ke správnému pochopení duchovní příčiny onemocnění. S tabulkou v ruce je možné odříkávat pouze to, co si o věci myslí druzí. Stanovení skutečné příčiny nemocí však vyžaduje rozvíjení vlastní schopnosti cítění, která je jediným nástrojem, s jehož pomocí lze navázat spojení s duchem jiného člověka.
Z těchto skutečností je možné vyvodit i směrodatné závěry pro prognózu každého onemocnění. Mnohem lépe se vyvíjejí ty případy, kdy je ze strany nemocného přítomna ochota nebo dokonce nadšení přijímat nové podněty a měnit se, přestože zevní léčba nemusí být zrovna příliš šťastná. Opačně se vyvíjejí případy, kdy je zevní léčba v každém ohledu sice prvotřídní, ale nemocný očekává, že bude uzdraven. V léčení spatřuje pouze možnost, jak se vrátit ke starému způsobu života. To je zásadní omyl.
K uzdravení ze závažnějších nemocí je třeba vždy pomoci vyšší léčivé síly. Tato síla není na zemi běžně přítomna a musí být k zemi teprve přitažena. Prvořadý význam pro uplatnění takové síly mají vnitřní postoje nemocného člověka, který se rozhodne dát svému životu jiný směr. Takový člověk neprosí tedy jen o uzdravení nebo záchranu, ale především o sílu k novým, lepším činům, jimiž chce dar uzdravení vyrovnat. Při léčení se často uplatňuje i přítomnost druhého člověka, který je v různé míře nadán schopnostmi léčivou sílu přijímat a předávat. Také postoje a názory tohoto člověka spolurozhodují o míře zprostředkované pomoci, neboť jeho vnitřní zralost mu umožňuje navázat spojení jen s odpovídající úrovní léčivé síly. Chce-li léčitel svoje schopnosti stupňovat, musí usilovat o jasný a prostý život, v němž na prvním místě stojí touha pomáhat druhým lidem na jejich cestě vzhůru. Tuto cestu musí ovšem nejdříve sám dobře znát.
Základním posláním nemoci je obnovení rovnováhy mezi jednotlivcem a celkem. Medicína však nepovažuje nemoc za léčebný prostředek pro duši, tedy za děj, který by měl mít vyšší smysl. Proto se obnovování rovnováhy odehrává prakticky jen ve fyzické rovině, v níž se však ve skutečnosti projevují jen následky nerovnováhy v rovině duchovní. Příliš velkou úlevu nepřináší ani soudobá psychologie, neboť vychází z předpokladu ryze fyzické existence. V těchto poměrech, kdy se po příčinách nemocí pátrá mezi pozdními následky, musejí skutečné příčiny nemocí zůstat často nepoznány. Tento stav dosvědčuje i samotná medicína, pro niž zůstávají příčiny většiny onemocnění nevyřešenou hádankou. Je totiž nutné připomenout, že za příčinu mnohých onemocnění nemohou být považovány kupříkladu biochemické poruchy, poruchy genetického kódu nebo jiných funkcí, neboť tím není zodpovězena otázka, kde mají právě tyto poruchy svůj skutečný původ. Je to pouze konstatování daného stavu bez dalšího vysvětlení o jeho původu a účelu. Proto se na jeho základě může rozvinout jen zevní pomoc, avšak nikoliv vnitřní. Tato absence znalostí skutečných příčin nemocí by měla být alarmující a měla by podněcovat k jejich hledání v duchovní rovině.
Vědecký přístup
Svůj život nemůžeme nikdy vést mimo rámec zákonitostí, jejichž jsoucnost jsme prostřednictvím vědeckého rozvoje poznali a plně je uznáváme takřka ve všech oblastech. Jedinou oblastí, kde se těmto zákonitostem vzpíráme a odmítáme je uznat, je náš život. Základní princip, který vládne světu a tím i lidským osudům, bychom mohli nazvat principem zpětnovazebného řízení. Tento princip sami uplatňujeme ve svém životě všude tam, kde si přejeme zachovat řád. Nalézáme jej spolehlivě v nejmenších i v těch největších dějích jako základní oporu, jako záruku dalšího trvání a vývoje.
Nikdo se nepozastaví nad tím, že imunitní systém zdravého lidského těla usmrtí denně miliony buněk, které dosloužily nebo přestaly plnit svoji úlohu. Považujeme to za správné a máme úplnou pravdu, neboť bez této přísnosti by se naše tělo velmi brzy rozpadlo. Není v tom žádná krutost, když organismus zabíjí nádorové buňky, nýbrž právě jen přísnost a důslednost, bez níž se zachovávání zákonů nikdy neobejde. Naopak buňky, které plní svou úlohu správně a přispívají svou činností k upevnění zdraví organizmu, získávají nárok na další existenci. Pravidla a zákony, jimiž chráníme celistvost a zdraví své rodiny, firmy nebo státu, mají tentýž smysl a ukazují, že považujeme zpětnovazebné řízení za naprostou samozřejmost ve všech oblastech, kde chceme zachovat zdraví stav. Proto by nás mohlo napadnout, že také vesmír, jehož velikost přesahuje možnosti našeho chápání, musí být ve svém chodu udržován stejným způsobem. Pak ovšem nezbývá než přijmout skutečnost, že také my jako jeho obyvatelé jsme povinni odevzdávat za svou existenci protihodnotu. Vesmír ji vyžaduje, aby měl důvod nás dále ponechat mezi těmi, kteří v něm smějí ve zdraví žít.
Přestože byla zmínka především o závažných onemocněních, vztahují se tyto zásady i na onemocnění ostatní. Zvláštní kapitolou duchovních příčin některých onemocnění jsou případy, kdy je nemoc součást úkolu, který má člověk na zemi splnit. Nemoc mu v takovém případě pomáhá, aby našel správný směr a rychleji pro svůj úkol dozrál. I zde tedy vychází podnět ke vzniku nemoci z vlastního rozhodnutí člověka, které však na rozdíl od jiných případů nemá základ v jeho špatných názorech, nýbrž je motivováno snahou přinést pomoc.
Duchovní příčiny onemocnění jsou však především nezdravé představy, které mají svůj původ v pocitu lidské výjimečnosti. Jen z tohoto ješitného pocitu se mohla vyvinout falešná domněnka, že jako lidé stojíme mimo zákon, jemuž se jinak bez odporu podrobuje celý vesmír. Tento pocit je sice zpočátku příjemný, neboť nenutí k převzetí plné odpovědnosti za svůj život, ale je jen dočasný. Onemocnění se potom stává signálem k hledání nesplněných povinností.
(MUDr. Jan Palouček)