Ateismus nebo náboženství
8. 8. 2008
„Člověk zůstává sám sobě otázkou bez odpovědi, pokud nepočítá s Bohem.“
Náboženství na přelomu tisíciletí: konec, nebo nový začátek?
Mnozí mají dojem, že víra v Boha se už do našeho světa vědy a techniky nehodí. Máme pocit, že čím dál lépe dokážeme tento svět uchopit. Víra v Boha se zdá být přežitkem z doby, kdy si člověk spoustu věcí nedokázal vysvětlit a kdy se cítil vydán napospas přírodním silám a slepému osudu. Taková víra je dnes čím dál zbytečnější.
Existuje Bůh, nebo ne? Potřebuje člověk náboženství, nebo si víru jenom namlouvá? Tato otázka lidstvo znepokojuje od chvíle, kdy se poprvé objevila. Právě teď, na začátku třetího tisíciletí, také. Vezmeme-li za bernou minci různé časopisy, magazíny a jiné faktory ovlivňující veřejné mínění, ztrácí náboženství stále více na významu. Kdo ještě věří, jako by byl včerejší.
Přesvědčených ateistů je sice relativně málo: například v Německu popírá „osobního boha“ každý šestý, ale „vyšší bytost“ jen každý pětadvacátý obyvatel. Ale o to rozšířenější je nereflektovaný, „praktický ateismus“. Člověk sice věří ve „vyšší bytost“, ale žije, jako by žádný bůh neexistoval. Žádného nepotřebuje. Právě naopak: Bůh vadí, když ho člověk bere příliš vážně. Orientaci, smysl i jistotu člověk hledá v úspěchu, v dobrém výdělku, v lepší technice, v perfektní organizaci. Základní orientace je tedy materialistická.
Avšak od počátku 80. let jako by se trend obrátil. „Religiozita“ – můžeme-li to tak nazvat – všech možných druhů je žádaná: magie, okultismus, učení, moudrost a především meditační techniky východních náboženství fascinují mnoho mladých lidí, ale i těch, kteří to již někam dotáhli, jsou finančně zajištěni, mají pracovní úspěchy i pevné sociální postavení. Tím naléhavěji pociťují, že jim pořád ještě „něco“ chybí.
Věda a technika coby všelék se octly v krizi. Přinesly nejen pokrok, ale také řadu nových problémů a starostí. Také druhý příslib spásy – komunismus – se na konci 80. let v zemích reálného socialismu zhroutil. Idea dialektického a historického materialismu a s ní také idea „vědecky zdůvodněného ateismu“ se přežily.
Tento popis platí především pro průmyslové země na Severu a na Západě. V zemích takzvaného třetího světa naopak křesťanství a islám zaznamenávají na konci druhého tisíciletí růst přívrženců.
Jedno je jasné: náboženství a ateismus dnes žijí vedle sebe ve všech oblastech života, včetně rodin. I pro věřícího člověka má ateismus kritickou funkci: kritika náboženství může pomoci ozřejmit úchylky ve vývoji víry, může vést k prohloubení poznání Boha. Proto je prospěšné vypořádávat se s argumenty nevěřících. Na vzniku ateismu se mohou značnou měrou podepsat také věřící, například zanedbáváním víry nebo jejím nesrozumitelným hlásáním.
Ustaraná nevíra
Vedle relativně malé skupiny přesvědčených ideologických ateistů a bezkonkurenčně největší skupiny spíše lhostejných ateistů všedního života existuje ještě nezanedbatelné množství lidí, které Karl Rahner již před lety označoval jako „ustarané ateisty“.
Jeden mladík napsal: „Strašně rád bych věřil v Boha, ale nemůžu. Moje nevíra není žádné přesvědčení, ale nepřítomnost přesvědčení. Závidím každému, kdo může věřit.“ Hodně takových dopisů přichází především ze zemí bývalého komunistického bloku. Tito lidé jsou spíše pochybující a hledající, nejsou ateisty. Možná jsou vnitřně Bohu blíže, než leckdo z těch, kteří podle křestního listu patří do nějaké církve.
Na druhou stranu počet ateistů, kteří dokáží své přesvědčení teoreticky podložit, vůbec není velký. A přitom mnozí z nich by se naopak označení za ateistu urputně bránili, dokonce by vám možná na otázku, zda věří v Boha, spontánně odpověděli: „Ano, samozřejmě.“ Mnozí také patří do některé křesťanské církve, i když v jejich životě se Bůh prakticky nevyskytuje.
Nemůžeme nic vědět ...
Zase jiní tvrdí, že absolutní pravda neexistuje; nebo ji přinejmenším nelze poznat. V důsledku toho zastávají názor, že o Bohu nemůžeme nic vědět, nic s jistotou poznat. Nejčastěji se odvolávají na „vědu“ (v tomto případě převážně na přírodovědu). Protože Boha nelze dokázat experimentálními metodami, tak pro ně neexistuje. Ani tito lidé vlastně nejsou ateisty. Jejich přesvědčení je výstižněji označováno jako agnosticismus (tj. přesvědčení o nemožnosti poznávání).
Je však tento postoj „vědecký“? Pro existenci Boha neexistuje žádný přírodovědný důkaz (i když se v posledních letech díky odhalování hlubší podstaty hmoty a objevování holotropní struktury vesmíru vědecký pohled na svět významě mění). Neexistuje však ani vědecký důkaz, že Bůh nemůže existovat. Zato ale existují jiné cesty lidského poznání, které nás vedou k Bohu.
Ateismus
Nám tady jde o vlastní ateismus, to znamená o přesvědčení, že Bůh nemůže existovat. Tento ateismus má různá zdůvodnění, která se zčásti prolínají, a proto je nelze plně oddělit.
Ateismus z vědeckých důvodů
Značné pokroky lidského myšlení jako by dnes činily Boha zbytečným. Při dnešním stavu přírodních věd se při objasňování světa, přírody a života již zdánlivě můžeme obejít bez něj. Pro mnoho lidí tak vyvstává nepřeklenutelný rozpor mezi vědou a vírou. Víru ztotožňují s nevědomostí. Přitom se paradoxně věda a technika nejvíce rozvinula právě v prostředí vyznačujícím se křesťanskou vírou.
Tato víra v pokrok je dnes již značně otřesena. Přehnaný entuziasmus: „vytvoříme boží díla“ ustupuje u mnoha vědců střízlivému poznání vlastních hranic. Sny o technicko-hospodářském ráji se postupně rozplývají. Uvědomujeme si, že všechno, co slouží pokroku, může být také zneužito k ničení. Znečištění životního prostředí, energetická a surovinová krize, civilizační choroby – to jsou jen některá hesla, u nichž si uvědomujeme, že člověk už dávno nesmí dělat všechno, čeho je technicky schopen, chce-li přežít.
Stále více lidí – nejen mladší generace – je přesvědčeno, že čistě matematicko-přírodovědné myšlení nemůže uchopit celou skutečnost. Proto hledají „rozšíření vědomí“ a přitom se ocitají v řadě slepých uliček. Ale jejich základní úmysl je zcela správný.
Raketový technik Werner von Braun napsal: „S postupujícím poznáváním stvoření bychom měli také získávat zvláštní poznání Stvořitele a hlubší porozumění lidské odpovědnosti za to, co naplňuje Boží vůli. Lety lidí do vesmíru jsou fantastickým výkonem, zatím však otevřely jen malinké okénko do obrovského vesmíru. Ale přeci jen to, co tímto okénkem můžeme zahlédnout z nekonečných tajemství universa, potvrzuje jistotu, že Stvořitel existuje... Pro mne jsou věda a náboženství jakoby dvě okna téhož domu, jimiž pohlížíme na skutečnost Stvořitele a na zákony projevující se v jeho stvoření.“
Ateismus z psychologických důvodů
Ludwiga Feuerbacha (1804 – 1872) můžeme označit za zakladatele moderní kritiky náboženství. Jeho kritika vychází z psychologických úvah. Vychází z myšlenky, že člověk ve svém myšlení sebe sama přesahuje; že člověk má nekonečné vědomí. Žel v tomto bodu se běžný člověk dopouští omylu a považuje nekonečno za něco mimo sebe, co pojmenovává „bůh“, místo aby poznal, že když myslí nekonečno, uvažuje jen o své vlastní bytosti.
Podle tohoto výkladu není bůh nic jiného než představa ideální bytosti projektovaná člověkem na něj samotného, tedy projekce, pouhá představa, kterou však člověk považuje za skutečnost a kterou uctívá. To, co si člověk přál vidět, to zbožštil. Tím se však člověk sám sobě odcizuje. Ne tedy bůh tvoří lidi, nýbrž naopak. Proto na Feuerbachově pomníku v Norimberku stojí tato věta: „Člověk stvořil boha ke svému obrazu a podobě“.
Myšlenka projekce byla později různým způsobem zpracována v teoriích významných psychologů (C. G. Jung, který bere náboženství zcela vážně, vidí boha jako projekci duše, přesněji kolektivního nevědomí; u Freuda se bůh přesouvá do blízkosti duševní podstaty Nad-já).
Je pravdou, že každá představa o Bohu nepochybně obsahuje také lidské rysy, je ovlivněna lidskými nadějemi a touhami. Některé z těchto představ mohou nabýt až chorobných rysů. Není však správné z toho vyvozovat, že každá představa o Bohu a každé náboženské přesvědčení je pouhá projekce a sebeklam. Vytváření si představ o Bohu není totéž jako vnímání Jeho existence a Jeho působení. Různé úrovně vědomí člověka nám ve skutečnosti umožňují různé úrovně chápání vesmíru i Stvořitele.
Ateismus z lásky ke světu
Jeden proud náboženské kritiky tvrdí: náboženství člověka utěšuje poukazem na onen svět, a tím ho odcizuje tomuto světu, jeho poslání zde. Člověk se tak odcizuje světu. Náboženství znamená popření světa. Charakteristické v tomto směru jsou pojmy oběť, askeze, zřeknutí se, odevzdání se, které najdeme v každém náboženství.
S tím těsně souvisí jiná námitka, totiž že náboženství je důsledkem materiální bídy; zároveň však brání v možnosti zlepšovat společenské poměry ve světě, protože člověk hledá spásu právě v náboženství. Kdyby se měl dobře, už by žádné náboženství nepotřeboval. Proto potření náboženství je předpokladem pro změnu společenských poměrů a pro lidský pokrok.
V tomto směru Karel Marx (1818 – 1883) dále rozvinul myšlenky L. Feuerbacha. Pro něj není náboženství produktem myšlení jednotlivého člověka, nýbrž důsledkem společenských poměrů. Jestliže zmizí bída – což je cílem komunismu – zmizí také základna náboženství. „Náboženství je sten utlačeného stvoření, je to opium lidu. Odstranění náboženství je požadavkem jeho skutečného štěstí....“ (K. Marx, Juvenilie).
Musíme přiznat, že špatně pochopená, světu odcizená náboženská víra tomuto ateismu jen nahrála. Někteří věřící se domnívají, že jsou Bohu nablízku jen tehdy, když usilují pouze o svoji vlastní spásu a se „zkaženým světem“ nemají nic společného. To je nepochopení náboženství. Dokonce i u mnišství by šlo o nepochopení, kdybychom ho zdůvodňovali takto. A když se např. v bibli mluví o „zlém světě“, kterému se máme vyhýbat, nikdy se tím nemyslí stvoření jako takové. Stvoření je Božím dílem, a proto je dobré (viz Genesis 1,31). Kde písmo vyzývá, abychom si nezačínali se světem, tam je myšlen souhrn všech Bohu nepřátelských sil a hříchů na zemi, které jsou, samozřejmě, s náboženskou vírou neslučitelné.
Bohatí, zdraví a šťastní lidé jsou však mnohdy daleko ateismu. Dnes je mezi námi mnoho úspěšných lidí, studentů, vědců, vynálezců, obchodníků, manažerů atd. atp., kteří si jsou naopak jisti, že jejich úspěchy, blahobyt a pocit štěstí v životě jsou neoddělitelně spojeny s jejich vztahem k Bohu.
Ateismus z lásky k člověku
Také tato kritika náboženství vychází z přesvědčení, že náboženství způsobuje sebeodcizení člověka. Neboť tam, kde člověk naráží na Boha, dospívá na hranici sebeurčení. Boží nárok i Boží všemohoucnost prý nutně omezují vůli a svobodu člověka. „Existuje-li bůh, pak člověk není nic“, míní Jean Paul Sartre. „Čím více náboženský člověk je, tím méně je člověkem – čím víc se člověk stává člověkem, tím méně je náboženský.“ (La Croix, Cesty dnešního ateismu). Proto na místo služby Bohu nastupuje služba člověku (ateismus v podobě humanismu) – v souladu s názorem, že teprve když se člověk přestane zajímat o Boha, bude schopen angažovat se pro člověka.
Tento názor, jak jistě již sami cítíte, není založen na skutečném pochopení náboženství. Nemůžeme si plést zcestný náboženský fanatismus s přirozeným vztahem člověka k Bohu. Na příklad v bibli se praví, že nejdůležitější pro člověka je jeho láska k Bohu a hned potom také láska k lidem, což jsou dvě strany jedné mince. Myšlenka humanismu vychází ve skutečnosti cele z tohoto křesťanského učení. Je však pouze polopravdou, pokud se chce někdo zajímat o člověka a nechce přitom nic slyšet o jeho životě a o Zdroji jeho vnitřní síly.
Ateismus z „lásky k Bohu“
Nadpis vás může zarazit. Bezbožnost z „lásky k Bohu“ – to je přeci rozpor. Myslíme tím však dvojí:
Za prvé odmítání příliš lidských pojmů Boha, boha, s nímž si můžeme nakládat, jak se nám zlíbí. Takové přízemní představy o Bohu jsou spíš urážkou Boha než skutečnou vírou. Proto je jen přirozené, že při setkání s takovým lehkověrným a lehkovážným pohledem některých náboženství se upřímný a poctivý člověk (se špetkou zdravého rozumu) odvací. Je ovšem pouze na nás, zda-li se necháme nadobro znechutit a přijmeme do svého srdce jednoduše myšlenku ateismu, a nebo vytrváme a najdeme poctivější a pravdivější přístup k Bohu.
Závažnější je pak námitka, která lidstvo znepokojuje odjakživa: běh lidských dějin plný krve a slz, nesmyslností a bezpráví vypadá jako jedna veliká obžaloba Boha. „Jak jenom Bůh toto všechno může připustit?“ Všechno se děje tak, jako by Bůh ani nebyl, anebo jako by mlčel. Kdyby tu byl, pak by to všechno mohl a dokonce musel změnit, vždyť je přeci všemohoucí. Jestliže to ale připouští, tak má na té bídě sám vinu. Ale Bůh s vinou, to by byl nesmysl. Takže je spíš třeba předpokládat, že Bůh neexistuje. Právě tuto námitku je třeba brát velmi vážně, protože zní tak logicky. Mnoho i upřímně hledajících lidí na ní stále ještě stroskotává. Avšak kořen tohoto problému tkví v dnes stále ještě velmi rozšířeném omylu o smyslu našeho života. Vycházíme totiž z předpokladu, že žít šťastně a spokojeně znamená užívat si blahobytu a ne vyvíjet se, zrát jako osobnosti i jako lidstvo. Na druhou stranu, máme-li se ve svém životě svobodně rozvíjet, je nám jasné, že nám musí být přirozeně dána možnost chybovat a své chyby svobodně korigovat (jinak bychom byli jen pouhými poslušnými loutkami bez sebevědomí a bez možnosti sebeurčení). Vidíme-li smysl života v duchovním zrání a rozvoji, pak je vcelku jisté, že Bůh nezasahuje do našich svobodných rozhodnutí, jakkoliv s nimi nesouhlasí. Je daleko povznesen nad naše lidské chyby, nenutí nás k ničemu a nemanipuluje s námi, nýbrž pouze láskyplně nabízí „pomocnou ruku“ tomu, kdo o to projevuje zájem. Proto vinit Boha za naše vlastní poklesky je opravdu nepěknou úchylkou pramenící z naší pohodlnosti.
...
Něco z těchto různých forem ateismu spočívá v každém člověku. I věřícímu se vynořují podobné otázky. Pokud si tyto otázky vytrvale klademe a nevytěsňujeme je ze své mysli, naše víra postupně sílí, roste a zraje v přesvědčení.
Omyl ateismu
Smrt Boha opravdu nepřinese žádné dezinfikované nadlidi, kteří nás z bídy vytáhnou za naše kosmická poutka u bot. Pravděpodobnější je scénář, jak ho předvídá Malcolm Muggeridge:
Pokud je Bůh mrtev, někdo ho bude muset nahradit. Bude to megalomanie nebo erotomanie, touha po moci nebo touha po rozkoši, zaťatá pěst nebo falus, Hitler nebo Hugh Hepfner.
Muggeridgův závěr, že místo Boha se otěží chopí buď obchodník s mocí nebo pouliční prodavač sexu, do značné míry odpovídá zmatku dnešní společnosti.
Hitler ve světě rozpoutal jedny z nejnesmyslnějších a nejkrvavějších orgií nenávisti a sadismu - nadčlověk řešící problém tak, že se zbavoval toho, co považoval za podřadné. Hefnerovské krédo výslovně degradovalo důstojnost žen a implicitně prohlašovalo rozkoš a smyslnost za nejvyšší cíl života.
Užijeme-li Nietzschova výraziva, příčina - ateismus a následek - násilí a hédonismus jsou logicky spojeny jako chronologická souvislost mezi Hitlerovým ohlášením jeho záměru v jeho knize Mein Kampf a peklem, které přinesla Třetí říše.
Hluboká tragédie naší současnosti spočívá v tom, že ti, kdo hlásají ateismus jako dobrodiní a vítězství pro lidského ducha, tyto skutečnosti nevidí a ani je nezkoumají.
Na první pohled by se člověku možná chtělo polemizovat s tvrzením, že naše morální bída se zrodila právě v lůnu ateismu. Při pečlivém zkoumání jeho předpokladů a závěrů se však ukazuje, že tvoří systém, který před tímto obviněním ani před mnoha dalšími nelze obhájit.
Ateismus má ve svém pohledu na svět několik osudových chyb, čímž se stává příliš drahou a nebezpečnou filozofií, aby na ní člověk stavěl svůj život a konečný úděl.
Filozofický postup, který bychom měli používat, se trochu podobá trojstupňové metodě, která nás vede k jakémukoli závěru: naše předpoklady, naše argumenty a jejich praktické důsledky. To vyžaduje odbočky do říše logiky, prověřování jejích závěrů v praxi a stanovení těchto ponaučení jako normativních pro druhé.
Když se takto prověřuje ateismus, jeho zranitelnost kontrastuje s pevností a silou teismu.
U každého života probíhajícího na rozumné úrovni je nutno zodpovědět tyto tři otázky:
Za prvé, mohu to, čemu věřím, obhájit v souladu se zákony logiky - je moje filozofie udržitelná?
Za druhé, kdyby si každý dopřál přednosti mé filozofie, mohl by být na světě soulad - lze podle ní žít?
Za třetí, mám právo činit morální soudy ve všedních otázkách života - je přenosná?
Žádná z těchto tří rovin nemůže existovat izolovaně. Musí být ve správném sledu. Ideálně by člověk měl uvádět důvody z první roviny, brát příklady z druhé roviny a na třetí rovině aplikovat. Život musí směřovat od pravdy přes praxi k stanovení normy. Pokud teisté nebo ateisté tento postup poruší, již se nezabývají existující skutečností, nýbrž si vytvářejí svou vlastní.
Pochopení těchto tří rovin odhaluje četné slabosti ateismu. Když jsou východiskem emoce nebo praxe, život není snesitelný, protože musí na všech stranách čelit rozporům. Přijetí aplikace jako východiska, aniž by měla oporu v něčem pravdivém, znamená jen krůček od pocitů a ani to nelze ospravedlnit. Když však člověk začíná pravdou, lze ji dokazovat v praxi a ospravedlnitelně předpisovat druhým.
Z tohoto pohledu vidíme v ateismu logické rozpory, které obsahuje, existenciální peklo, které tvoří, a prázdné výroky, které pronáší. Právě tato jeho mnohostranná zranitelnost je základem trpké poznámky, že ateismus má větší schopnost ucítit zkažená vejce než snášet dobrá - že umí lépe útočit na jiné systémy než hájit svůj vlastní..
Anglický učenec C. S. Lewis tvrdil, že každý člověk má v životě nějakou filozofii - jedinou otázkou je, zda je ta filozofie dobrá.
Náboženství
Náboženství je staré jako samo lidstvo. Už římský spisovatel Cicero tvrdil, že nereligiózní národ neexistuje. Toto tvrzení je dnes i vědecky podloženo.
Historie ukazuje, že ani pronásledování nedokázalo náboženství zcela vyhladit. Příkladem je živá víra mnoha lidí v Rusku zachovaná i přes ateistickou indoktrinaci a utlačování. I množství náboženských kultů svědčí o tom, že člověk se od Boha nedokáže odpoutat. Dokonce odpůrci náboženství svým bojovým postojem často prozrazují, že s tím, co potírají, se sami ještě vnitřně nevyrovnali.
Jak se vysvětluje všeobecné rozšíření náboženství? Člověk nedokáže bez Boha porozumět sobě samému. Jeho rozum, vůle i všechny jeho síly ho přesahují. Stále platí dávné slovo Augustinovo: „Naše srdce je plné nepokoje, dokud nespočine v Tobě, Bože.“ Jako obíhají planety kolem Slunce, tak naše mysl krouží kolem svého středu – Boha. Pokud tento střed odstraníme, všechno se rozsype a před námi zůstane spousta záhadných a temných věcí.
Hledající Rilke nám zanechal krásné verše: „Kolem Boha kroužím, kolem prastaré věže, a kroužím tak už tisíce let. A nevím. zda jsem sokol, bouře, nebo velká píseň.“
Náboženství pomáhají člověku lépe a hlouběji pochopit sebe i život. Každé náboženství to dělá svým způsobem a v rámci svých možností. Hlubší odevzdanost Bohu přitom přináší hlubší lásku k lidem a všem tvorům. Laskavost k lidem je měřítkem skutečné zbožnosti.
Velké množství náboženství
Přestože vědomí lidstva o existenci Boha bylo a je poměrně jednotné, představy o Bohu a způsoby jeho uctívání jsou značně rozmanité. Jsou tak rozmanité jako lidé, jejich vlohy, vzdělání, jako lidový svéráz a rozličná kulturní prostředí. Neboť ani sebevětším rozumovým úsilím nemůže člověk dosáhnout jasného obrazu Boha. Žádné lidské představy v posledku až k plné Boží skutečnosti nedosáhnou. Z tohoto pohledu se dá zdůvodnit existence velkého množství náboženství. Ať je jejich vnější podoba jakkoliv rozdílná, přeci jen je spojuje orientace k Bohu a upřímný lidský pokus Boha uctívat a zvládat každodenní život na základě tohoto svého přesvědčení. Proto je třeba respektovat každé náboženství.
Tolerance
Náboženská svoboda proto patří k základním právům každého člověka. Každý musí mít možnost praktikovat – i veřejně a ve společenství – své náboženství tak, jak se mu na základě opravdového hledání zdá správné. Proto by se nikomu nemělo bránit, aby žil podle svého náboženského přesvědčení. A naopak nikdo nesmí být nucen k provádění konkrétních náboženských úkonů. Tato svoboda pramení ze základní důstojnosti lidské osoby, která ovšem byla důkladněji poznána až v průběhu staletí. Nelze popírat, že ani církve tak v otázce náboženské svobody v minulosti vždy nejednaly a nesmýšlely.
Náboženská svoboda však neznamená, že by bylo na libovůli člověka, zda bude náboženství mít, nebo ne. Člověk je tvor a jako takový je vůči Stvořiteli v přirozeném daném vztahu. Pozná-li někdo Boha jako svého Pána a Stvořitele, vyjádří tuto skutečnost přirozeně také ve svém životě, totiž uctíváním Boha.
Zde se objevují předsudky řady lidí. Uznávají náboženství pouze jako morální oporu, útěchu a posilnění člověka. Takto smýšlející člověk se uchýlí k pobožnosti jen když mu „teče do bot“, nebo když ho nouze naučí modlit se. V jiných situacích říká: „bohoslužba mě neoslovuje“, „modlitba mi nic nedává“. Vztah k Bohu se tu dostává do závislosti na lidském rozpoložení či okamžité náladě. Tím se všechno staví vzhůru nohama a člověk si přisvojuje místo, které náleží Bohu. To je však hluboce nenáboženské. (Glaubensinformation - www.kgi.orr)
